Podél řeky Opavy

Jedno vzpomínkové povídání, staré tři roky. Chodila jsem měsíční výzvu 10000 kroků.

Vyrazila jsem dopoledne na ten svůj okruh, abych dala pro dnešek nějaký základ do výzvy, že to pak odpoledne dorazím. Únava stoupá, už je pro mě lepší chodit denně na dvakrát. Tedy jsou dny, že i na třikrát. Nějaké ty bolístky už jsem si vyrobila. Než vyrazím, něco mažu, že už se to ozývá, něco preventivně, abych vydržela. Něco je třeba olepit. Až cestou na poli zjistím, že jsem něco zapomněla zalepit, nebo promáznout. Naštěstí pokaždé něco jiného, tak ještě pořád držím po hromadě. Bylo docela hezky. Petr dnes skoro celý den budoval kapitalismus, či co to vlastně máme, tak jsem měla den jen pro sebe. Zachtělo se mi nějaké změny, už si někdy připadám jako křeček v kolečku. Hlavně to musí být po měkkém, asfalt v tak pokročilém stadiu výzvy rozhodně ne! A nesmí to být kopce, musím si hlídat ten zbyteček energie. Kde vezmu rovinku, na dohled od Pradědu? No jedině kolem řeky. My žádnou nemáme. Tak alou pro fabku a k řece si zajedeme. 

Nejblíž je Opava. To je ono! Cestička jako mlat. Liduprázdno. Kde všichni jsou, to nikdo neví, že je výzva v plném proudu?! Řeka byla klidná, ale u druhého břehu bylo nějaké podivné divoké šplouchání. Co to může být? Něco sebou ve vodě divoce mlátilo, jak to strhl proud, dostalo se to blíž ke mě. Škoda, že jsem neměla připravený mobil, abych natočila video. Neskutečná scéna. Dva kačeři se snažili vnutit svůj genetický materiál jedné kačeně. Ta evidentně neměla zájem. Byli tak neurvalí, že z toho byla pěkná mela uprostřed řeky. Dělali takové eskymácké obraty, že by jim i Štěpánka Hilgertů záviděla. Ti dva blbouni byli tak zaujatí svým záměrem, že byli schopní chudáka kačenu utopit. Proud je odnesl za zátočinu. Kačeně se podařilo nějak vymanit a vzlétnout. Snažila se uletět proti proudu řeky. Už ji nenaháněli dva kačeři, ale rovnou tři. Těžký život kačen. Počestnost se jí zřejmě nepodařilo uhájit, snad si aspoň zachránila život. 

Zbytek cesty už prošel bez podobných incidentů. Jen mě mrzelo, že část té krásné cesty zničili při stavbě cyklostezky. To mi hlava nebere. 

Jsem maximálně spokojena. Dnes jsem dorazila třetí stovku kilometrů a načala tu čtvrtou. To mi někdo tvrdit v březnu, byla bych si jistá, že se uhodil do hlavičky. Dala jsem si v kavárně (na benzince) svačinku, doplnila ionty a hladinku kofeinu a hurá zpátky. Zpáteční cestu jsem šla ve velmi slušném tempu, tedy na moje poměry samozřejmě. Asi to bylo částečně vidinou toho pečeného kolínka se zelíčkem, co na mě doma čekaly. 

Kuš, já vím! Ale zelí je zelenina, koleno kolagen na kolínka a pivko na dobré trávení. A já jsem se usnesla, že si dnes takovou odměnu zasloužím. Člověk nemůže být jen na proteinových tyčinkách. Kde by pak byla nějaká ta radost ze života?